Historie rétoriky

Rétorika, nebo-li nauka o řečnictví vznikla již v dobách antického Řecka, kdy směřovala především ke vzdělávání svobodného občana v řecké obci a později i v politice. Účelem nauky o řečnictví bylo osvědčit se ve veřejných, či soudních jednáních, či při důležitých společenských, slavnostních a smutečních aktech. Hlavními řečmi, kterými se rétorika zabývala a zbývá jsou Aristotelovy řeči soudní, poradní a oslavné.

Lze říci že osobitěji se začala rétorika vyvíjet v kolem pátého století před naším letopočtem společně s teorií zvanou techné rhétoriké, kterou představil Korax ze Syrakus. Následně jeho žák Teisias posléze napsal první učebnici rétoriky v dórštině, která sloužila hlavně k sestavování řečí soudních, čili politických.

Učiteli této nauky se jako první stali sofisté, nebo-li starověcí řečtí učitelé působící v 5. a 4. století před naším letopočtem. Sofistická výuka probíhala tak, že obcházeli města v nichž rétoriku vyučovali. Mezi hlavní představitelé sofismu patřili Sokratés a Platón.

Při výuce sofisté zdůrazňovaly tzv. rétoricko-psychologické zřetele, jimiž se rozumělo odhalování duše posluchače, aby rétorova řeč dosáhla co nejpozitivnějšího ohlasu.

Nejstarším ze sofistů byl Prothágoras tvrdící, že veškeré poznání je závislé na okamžitém stavu mysli. Tedy že poznání je to co vidíme, nikoli to, co si z toho myšlenkami vyvodíme, přičemž to jak určitý jev pochopíme záleží také na současném stavu mysli a organismu. V rétorice to znamená že vhodně volená řeč může udělat z velkých věcí a naopak, či z pravdy udělat nepravdu a z křivdy dobro.

Sokrates se od ostatních sofistů lišil především tím že uznával objektivní pravdu, kterou bylo možno rozumově vyvodit. Protože pocit rozumově ověřeného vědění s sebou přináší i pocit štěstí. Tato idea byla základem jeho rétoriky.

Platónův názor na rétoriku byl takový, že může být dobrou naukou pouze když se opře o nauku silnější – filozofii. Aždý rétor byl dle Platóna měl svou řečí publikum přemlouvat k pravdě a ukázat mu jak správně jednat

Ač to zpočátku tak nevypadalo a rétorika byla spojována spíše s filozofí, ať řečtí filozofové chtěli či ne, stále častěji se mezi lidmi začínalo ozývat slovo „rétor“, které též bylo čím dál více spojováno nikoli s filozofií ale s naukou o řečnictví. Začaly se ustavovat rétorské školy učící řečnickému umění. Žáci se učili působivě mluvit, psát, okouzlovat a zaujmout dav, či si získat dav vtipem, nebo řečnickými figurami.

Vrcholu antické řečnictví dosáhlo ve 4. století před Kristem. Klasiky, již ustaveného oboru rétoriky byly Lysias, Isokratés, Aristoteles a Démosthenes.

Lysias byl skladatelem soudních řečí psaných prostým slohem, kterým se říkalo logografové. Soudní řeči měli v té době obvykle pět částí – úvod, vyprávění, dokazování, vyvracení a závěr. Lysias byl přeborníkem v části vyprávění, v čemž byl považován za ideál řecké výmluvnosti

Isokratés začanl také jako logograf, později však začal pořádat pro mladé lid tří až čtyřleté rétorické kurzy. Sám však nerad vystupoval na veřejnosti, neboť se styděl za svůj hlas. Co se projevu týče kladl větší důraz na formu, než-li na obsah. Posluchače dlůe něj více zaujme forma podání projevu než-li jádro.

Aristoteles, Platónův žák a vychovatel Alexandra Velikého se prosadil především tím, že v Athénách založil první školu, žáky vyučoval v zahradách a na procházkách. Byl též označován za otce vědeckého pojednání, neboť kritizoval dosavadní způsob bádání o různých naukách - o logice, psychologii, etice, či politice. V rétorice kladl důraz na objektivní pravdu a spravedlnost, řečník nemá nikoho poučovat, jen vykládat pravdu.

Démosthenes byl považován za největšího řečníka své doby. Je spojován se známým výrokem: „ Básníkem se člověk rodí, řečníkem stává.“ Sám se ke svému rétorickému věhlasu dopracoval pílí, neboť se říká, že si vkládal oblázky pod jazyk, aby lépe mluvil, neboť měl vadu výslovnosti.

Po punských válkách v letech 264 – 146 před Kristem ovládli Středomoří Římané a společně se samostatností zanikla v Řecku i svoboda slova. Střediskem nové říše se stal Řím a vzdělaní Řekové pracovali v římských domácnostech jako otroci, kteří vyučovali vzdělávání a Římané tak přejímali jejich vzdělání. Jako se dříve začali vyvíjet školy v Řecku, i Řím začal vydávat své první školy a řečníky. Nejznámějším římským řečníkem byl Marcus Tulius Cicero – praktický řečník a politik. Snažil se na posluchače apelovat vytříbeným slohem, kterým chtěl publiku ukázat krásu slova. Záhy po Ciceronovi se vyloupnul další z úspěšných římských řečníků Marcus Flavius Quintilianus, který napsal učebnici rétoriky „ Dvanáct knih o výchově řečníků“.

Od středověku, až do novověku 19.století patřila rétorika k humanisticky zaměřeným oborům, které se vyučovaly na univerzitách. Velkou pozornost věnovala řečnictví církev. V tomto období byl známý tzv.“učitel národů“ Jan Amos Komenský, který v roce 1651 napsal spis „ Zpráva o naučení v kazatelství“.

Současná rétorika není tak o tom, strhnout dav, i když politika je výjimkou, jako spíše promluva člověka k člověku. nejlépe se totiž hovoří k publiku, které znáte, nebo které je předem definované buď demograficky, sociálně, či věkově. Nejlepším řečníkem je totiž ten, který zná své publikum a ví jak k němu mluvit. 1

1 Mgr. Irena Žantovská , Rétorika teorie a praxe.