Práva a povinnosti zaměstnavatele

Co všechno může, musí a naopak nemůže Váš zaměstnavatel nebo Vy jako zaměstnavatel? Zákoník práce stanovuje zaměstnavatelům několik práv a povinností.  V tomto článku se Vám budu snažit sepsat nejzákladnější informace, kde budou nejčastější omyly kterých se zaměstnavatelé dopouští.

Správný výběr formy pracovního vztahu

V první řadě by si zaměstnavatel měl vyjasnit, jakou formu pracovního vztahu bude chtít a jaký mu vyhovuje. Je to jedním z nejčastějších omylů zaměstnavatelů, kdy je špatně nastavená spolupráce.
Formy pracovního vztahu můžou být:  

• pracovní poměr
• dohoda o provedení práce
• dohoda o provedení činnosti.

Pracovní poměr se obvykle zakládá pracovní smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Zaměstnavatel je povinen uzavřít pracovní smlouvu písemně.
Zaměstnavatelé velmi často chybují, když zaměstnávají pracovníky na základě neúplné pracovní smlouvy. Pracovní smlouva musí obsahovat druh práce, který má zaměstnanec pro zaměstnavatele vykonávat, místo nebo místa výkonu práce, ve kterých má být práce podle písmene vykonávána a den nástupu do práce. 
Pozor na tzv. místo výkonu práce. Od místa výkonu práce se odvíjí totiž také řešení tzv. pracovních úrazů.

Důležitou informací pro řadu podnikatelů je i to, že pracovní poměr trvá po dobu neurčitou, nebyla-li výslovně sjednána doba jeho trvání. Jestliže zaměstnanec ve sjednaný den nenastoupí do práce, aniž mu v tom bránila překážka v práci, nebo do týdne neuvědomí zaměstnavatele o této překážce, může zaměstnavatel od pracovní smlouvy odstoupit. Neobsahuje-li pracovní smlouva údaje o právech a povinnostech vyplývajících z pracovního poměru, je zaměstnavatel povinen zaměstnance o nich písemně informovat, a to nejpozději do 1 měsíce od vzniku pracovního poměru. Pracovní poměr může být rozvázán jen dohodou, výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době.

Dohody o provedení práce či o provedení činnosti jsou odlišeny zejména rozsahem hodin práce. Ovšem pouze v dohodě o pracovní činnosti je možné sjednat, popřípadě vnitřním předpisem stanovit právo zaměstnance na jiné důležité osobní překážky v práci a na dovolenou, a to za podmínek uvedených v Zákoníku práce. 

Znalost základních práv a povinností

Zákoník práce stanovuje zaměstnavatelům a zaměstnancům stovky práv a povinností. Zaměstnanci jsou chráněni v otázkách rozsahu i bezpečnosti práce, výši mzdy, mají právo na stravné či cestovní náhrady, dovolenou i příplatky za noční práci. Mezi základní povinnosti zaměstnance však patří:

• povinnost pracovat řádně podle svých sil, znalostí a schopností, plnit pokyny nadřízených vydané v souladu s právními předpisy a spolupracovat s ostatními zaměstnanci,
• využívat pracovní dobu a výrobní prostředky k vykonávání svěřených prací, plnit kvalitně a včas pracovní úkoly,
• dodržovat právní předpisy vztahující se k práci jimi vykonávané; dodržovat ostatní předpisy vztahující se k práci jimi vykonávané, pokud s nimi byli řádně seznámeni,
• řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele.

 Povinnosti na straně zaměstnavatele jsou např. tyto:

• zaměstnavatel nesmí přenášet riziko z výkonu závislé práce na zaměstnance
• musí zajistit rovné zacházení se zaměstnanci a dodržovat zákaz jakékoli diskriminace zaměstnanců, jakož i fyzických osob ucházejících se o zaměstnání
• musí poskytovat zaměstnanci informace v pracovněprávních vztazích a zajišťovat projednání s ním
• musí seznamovat zaměstnance s kolektivní smlouvou a vnitřními předpisy
• nesmí zaměstnanci za porušení povinnosti vyplývající mu z pracovněprávního vztahu ukládat peněžní postihy ani je od něho požadovat; to se nevztahuje na škodu, za kterou zaměstnanec odpovídá
• nesmí požadovat ani sjednat zajištění závazku v pracovněprávním vztahu, s výjimkou konkurenční doložky a srážek z příjmu z pracovněprávního vztahu 

Dlužno podotknout, že Zákoník práce je principiálně spíše normou, která chrání zaměstnance, neboť jsou ve vztahu k zaměstnavateli v podřízené, tedy v závislé pozici.

Zaměstnavatelé mají např. právo:

• vydat vnitřní předpis, kterým si může přizpůsobit pravidla vnitřním podmínkám své společnosti. Vnitřní předpis je závazný pro zaměstnavatele a pro všechny jeho zaměstnance. Nabývá účinnosti dnem, který je v něm stanoven, nejdříve však dnem, kdy byl u zaměstnavatele vyhlášen. 
• určit množství požadované práce a pracovní tempo, není-li sjednáno v kolektivní smlouvě,
• vyžadovat po zaměstnanci náhradu škody, kterou mu zaměstnanec způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. 

Práva nebo povinnosti v pracovněprávních vztazích mohou být upraveny odchylně od zákoníku, jestliže to výslovně nezakazuje nebo z povahy jeho ustanovení nevyplývá, že se od něj není možné odchýlit. Je třeba mít na zřeteli, že neplatný je každý právní úkon, kterým se zaměstnanec předem vzdává svých práv. Dále je nutné dbát na dodržování pravidel rovného zacházení se zaměstnanci a také dbát na bezpečnost práce a provozu.  

Pozor na nejčastější prohřešky

K nejčastějším chybám, kterých se zaměstnavatelé dopouští, patří výpověď zaměstnanci v rozporu se zákonem, nadměrné ukládání práce přesčas a nerespektování ustanovení o mzdách.

Důvody, z kterých lze dát zaměstnanci výpověď jsou přesně definovány v Zákoníku práce a nelze se od nich odchýlit. Právě nedodržení dikce zákona často vede k soudním sporům zaměstnavatele a bývalého zaměstnance. Ve větších firmách mohou tyto spory dokonce vyústit až ve vznik odborové organizace.

Celkový rozsah práce přesčas nesmí činit v průměru více než 8 hodin týdně v období, které může činit nejvýše 26 týdnů po sobě jdoucích. Jen kolektivní smlouva může vymezit toto období nejvýše na 52 týdnů po sobě jdoucích. 

Mzda se poskytuje podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti práce, podle obtížnosti pracovních podmínek, podle pracovní výkonnosti a dosahovaných pracovních výsledků. Za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty přísluší všem zaměstnancům u zaměstnavatele stejná mzda. Za splnění podmínek daných Zákoníkem práce lze poskytnout také tzv. naturální mzdu. Naturální mzdu může zaměstnavatel poskytovat jen se souhlasem zaměstnance a za podmínek s ním dohodnutých, a to v rozsahu přiměřeném jeho potřebám. Zaměstnavatel je povinen zaměstnanci vyplatit v penězích mzdu nejméně ve výši příslušné sazby minimální mzdy nebo příslušné sazby nejnižší úrovně zaručené mzdy. Nedosáhne-li mzda, plat nebo odměna z dohody minimální mzdy, je zaměstnavatel povinen zaměstnanci poskytnout doplatek. Za dobu noční práce a rovněž za dobu práce v sobotu a v neděli přísluší zaměstnanci dosažená mzda a příplatek nejméně ve výši 10 % průměrného výdělku.