Firemní dress code – nařízení a praxe

Jsou společnosti, které mají definovaný vlastní dress code, kodex oblékání, kdy po zaměstnanci žádá jednotnou kulturu oblékání podle firemní představy a třeba i náplně činnosti zaměstnance a jeho styk s klienty. Dress code ale není jen nařízení od zaměstnavatele, ale i spontánním projevem kolektivu a jeho zavedení je dle zvážení pozitiv a negativ je na každém podnikateli.

  Ještě před dvěma lety byl ve větších společnostech vesměs velmi přísný dress code, který nařizoval zaměstnanci určitý styl odívání. Od pondělí do čtvrtka bylo zvykem žádat velmi slušné a společenské odívání, v pátek byl dovolen volnější výběr oblečení (princip tzv. casual friday importovaný jako idea ze západu). Vzhledem ke skutečnosti vyplývající z výzkumů prokazujícím kromě vzhledové ležérnosti v pátky současně i nižší produktivitu práce se ale od tohoto konceptu ustupuje.    Obecně je nyní trend snažit se dovolit zaměstnancům oblečení spíše neformální, ale v rámci společenských pravidel (bez potisků, neutrální, podobné oblečení při návštěvě divadla). Vše se ale odvíjí i od pracovní náplně ten daný den – na obchodní schůzky s klienty je třeba slušného oděvu a u mužů oblek a toto nařízení je v podstatě pozůstatkem přísného dress codu v minulosti. Nutit ale oblékat zaměstnance něco, v čem se třeba sám necítí dobře, pokud celý den sedí sám u počítače, může mít negativní dopad na jeho produktivitu a stresovat ho. Optimalizace nařízení je tedy na příslušném oddělení nebo majiteli firmy.   Důležité je si uvědomit, že dress code ale není jen záležitostí oblečení, ale i módních doplňků jako jsou náušnice nebo náhrdelníky, úpravy vlasů, ale i piercingů a tetování. Nejpřísnější jsou v tomto ohledu banky, které nařizují například „pravidlo pěti ozdob“ a přijetí zaměstnance s piercingem nebo tetováním pro ně rovnou nepřichází v úvahu. Banky se totiž ve vnímání dnešní společnosti trochu zastaralým způsobem snaží tímto způsobem působit vizuálně velmi důvěryhodně, tradičně a spolehlivě.    To, do jaké míry u klientů ale skutečně má vliv na jejich rozhodnutí o nákupu odívání zaměstnanců je paušálně těžko hodnotitelná věc. Spoustě lidem jde totiž o příjemné a kvalitní vyřízení požadavku, ne o vzhled pracovníka, ale nastavení pravidel je stejně složité. Otázky taky budí náklady na případný oděv pro zaměstnance. Předpisy totiž nesmí diskriminovat a zaměstnavatel má povinnost v případě, že si zaměstnanec oděv pořídit nemůže, na jeho koupi přispět.   Čistě psychologicky je ale dress code i věcí týmovou a kolektivní a vymykání se z kolektivu (ať už příliš slušným nebo naopak ležérním oděvem) nikdy nepůsobí dobře. K zamyšlení zůstává, do jaké míry je zaměstnanec individualitou s případným kreativním a osobitých vzhledem a do jaké míry je zástupcem firmy, který má být součástí firemní kultury. As jestli dress code není na některých pozicích trochu přežitkem.