Jak vytvořit řečnický text?

Když se řekne text většina z nás si představ článek, úryvek z knihy, či divadelní předlohu. Text je všude kolem nás a s psaným textem se setkáváme dnes a denně, což neovlivníme, ani kdybychom chtěli. Setkáváme se s ním při čtení novin, letáků, plakátů v metru, či při čtení emailů v počítači.

Text také předchází mluvenému projevu. Je možné, že řečník mluví spatra, ale pravděpodobnější variantou je že má mluvený projev i v textové formě, kde jsou vyznačeny veškeré pauzy v projevu, zvýrazněné tečky, čárky apod. V antickém Řecku se řečnictví musel naučit každý kdo chtěl být vzdělaný, dnes by měl umění řečnictví ovládat každý, kdo se chce prosadit ve společnosti. Výše postaveným osobnostem dne projevy píšou odborníci, studenti si píšou projevy, referáty apod. sami. Už na základní škole se tedy stáváme řečníky, aniž bychom věděli jak by měl správně řečnický text vypadat.

Stěžejními fázemi, které jsou potřeba k sepsání textu, jenž chceme následně přednést jsou onomatologická a syntaktická procedura.

ONOMATOLOGICKÁ PROCEDURA tkví ve volbě správných slov při sepisování textu. Těžko bychom uspěli, kdyby náš projev byl málo květnatý, strohý a obyčejný. Úkolem řečníka je nadchnout!

Onomatologická procedura hlásá:

• využívání co nejbohatší slovní zásoby, kterou bychom měli aktivně rozšiřovat – obecně platí, že středoškolsky vzdělaný člověk zná 5000-6000 slov, zatímco vysokoškolák by měl zná 3x, až 5x více slov. Svůj proslov proto sestavujeme jak v závislosti na vzdělání, tak naší sociální příslušnosti, či věku. Důležité je také vědět pro jaké publikum budeme proslov sestavovat, dle čehož se volí odbornost.

• vyvarovat se archaismů a využívat spíše slova živá, známá, plastická a především ta, kterým rozumíme. Je velmi důležité pokud nerozumíte nějakému slovu z proslovu, toto slovo zcela vynechat, nebo si jej zjistit, abyste byli připraveni.

• Dát si pozor na mnohoznačnost slov, tato slova mohou vést nedorozumění, musíme proto uvažovat v celém kontextu vyjádření a vhodně spojovat slova. Někdy se stane, že mluvčí pro média použije speciální výraz pro danou situaci, z něhož se pak stane tzv. slovní klišé. Mezi tato klišé patří například slovní spojení „praní špinavých peněz“.

• Často bychom měl využívat synonyma, která dodají projevu sugestibilitu, zajímavost, pestrost a neotřelost. Lidé nechtějí slyšet to, co již mnohokrát, chtějí slyšet něco nového co je nadchne. Čím více bude projev emotivnější a apelativnější, tím více posluchačů si získáme.

• Důležité je dát si pozor na používá homonym a paronyma. Zatímco homonyma jsou slova stejného významu, ale v rámci různých kontextů mohou vyznít jinak, zatímco paronyma jsou slova znějící podobně,a le znamenající něco jiného, příkladem může být „povědomí“ a „podvědomí“, či „adaptovat“, nebo „adoptovat“.

• Cizí slova bychom měli užívat pouze účelně a měli bychom znát jejich význam. Osvědčující se především před odborným publikem.

• S citátovými a politicky korektními výrazy bychom měli pracovat tak, abychom dokázali naší kultivovanost a příslušnost k určité skupině. Tato slova bychom měli volit obezřetně a neudělat z nich klišé.

• Je důležité hlídat se také v užívání otřepaných frází a vědeckých klišé, které se také nazývají slovním smogem. K otřepaným frází patří například: „ A je vymalováno!“

• Pozor na slovní vycpávky, kterými se jen zbytečně snažíme projev v prodloužit. Patří sem : „ Poslyšte“, „Podívejte se“.

SYNTAKTICKÁ PROCEDURA slouží ke složení vhodně vybraných slov do smysluplných výroků a vět. Důležitá je v tomto ohledu uspořádanost, logika, jednoznačná formulace a správná gramatika.

U syntaktické procedury je důležité dodržovat následující pravidla:

• pokud má souvětí víc než-li tři věty vedlejší ztrácí smysl a řečník, či diváci mohou snadno ztratit přehled, v tomto případě se jedná tzv. tasemnicovou větu, které bychom se měli vyvarovat. Na druhou stranu příliš krátké věty mohou být strohé a monotónní. Proto by celý projev neměl být psán jen jednoduchými větami. Je důležité volit různé délky vět.

• Věty musí působit harmonicky, živě a aktivně by měli oslovit diváky. Díky správné skladbě vět si řečník získá srdce publika.

Po zvážení všech těchto faktorů pak řečník, nebo jeho odborník sepíší projev, který se pak řečník musí naučit i se všemi náležitostmi a následně jej přednést, jakoby mu věřil, i když to nemusí být pravda. Jde vlastně o určité stanovisko, které prezentujete pomocí své osoby, verbálních i nonverbálních prostředků.