Řečnické žánry

Řečnictví mělo v době antického Řecka velký význam, stejně jako rétorika z něho vzniklá. Prošlo martyriem středověku a tmářství a v dnešní době se můžeme chlubit plnohodnotným předmětem vyučovaným na univerzitách. Rétorika je v dnešní době velmi důležitou součástí společenského života, neboť mluvíme každý a n vždy s těmi samými lidmi. Naše mluvení a náš řečnický projev o nás tudíž hodně prozradí. Z rétoriky, jako z nauky o řečnictví se přirozeně vyvinuly řečnické žánry

Hlavním žánrem, který se v rétorice nejvíce využívá je veřejný projev, který má dvě stěžejní funkce – informativní a přesvědčovací. U první – informativní funkce projevu je kladen důraz na obsahovou stránku. Projevem informativním zprostředkováváme poznání a pochopení něčeho nového. U tohoto typu projevu zpravidla vysvětlujeme, poučujeme a demonstrujeme. Proto se při tvorbě informativních projevů využívá strategie popisu, strategie definice a strategie názorné demonstrace. Těžiště, kterým chceme posluchače zaujmout přitom spočívá v důrazu na logickou, přímou a věcnou argumentaci, k níž lze využívat statistiky, výzkumy, či jiné například vizuální pomůcky.

Druhá přesvědčovací funkce projevu má za úkol přesvědčit publikum pro vaši věc. Zpravidla se jedná o projev, kdy se snažíme naklonit si posluchače na svou stranu a apelovat na ně například v zájmu jejich zdraví, aby se nechali očkovat. V tomto typu projevu je velmi důležité klást důraz na výrazovou stránku projevu, více než v první informativní funkce je důležité hledět na dobrou argumentaci. Cílem tohoto typu projevu je posílit nebo změnit stávající postoj posluchače, či motivovat k určité specifické formě chování, nebo dokonce k aktivitě. Více než kterýkoli jiný je apelativní projev postaven na řečníkovi a jeho umu a také známosti. Čím známější tvář, propíraná v médiích, tím méně důvěryhodný řečník. Více lidí zaujme profesor univerzity s dobrou pověstí, mluvící o něčem čemu rozumí a ne o něčem, čemu ho naučil jeho lektor rétoriky.

Již jsme projevy rozdělili na informativní a apelativní, dalším dělením je pak na psané a mluvené projevy. Je zde jistý paradox, neboť mluvené projevy mohou pracovat s písemnou předlohou. Když napsaný projev doslova přečteme nazývá se čtenou řeč. Přednášet lze také zpaměti s občasným nahlédnutím do předlohy, nebo můžeme koncept přednášet zpaměti bez předlohy.

Existují i další, tradičnější, hlouběji zakořeněné žánry, které znali již v antickém Řecku. Jedná se o řeči soudní, poradní a oslavné. Současná doba žádající inovaci rozděluje dnes řečnické žánry dle Mistríka na agitační, naučné, příležitostné, či náboženské.

1. Žánry agitační se nazývají též angažovanými žánry a patří sem politické, či apelativní projevy, ale také řeči soudní (obhajoby). Cílem těchto projevů je vždy získat si publikum a nadchnout jej pro určitou věc. Důležitá je zde argumentační složka a protiargumentace, kdy řečník argumentuje pro svou věc a zároveň ji protiargumenty vyvrací. Důležité je aby ke konci projevu došel k tomu, že protiargumenty nejsou tak silné jako argumenty. Lexikální stránka těchto projevů bývá pestrá, na hranici spisovného jazyka. Nechybí humor, či odkazy na osoby, pořady aj. pomůže i lehká ironie, či nadsázka na níž publikum zvláště slyší.

2. Žánry naučné mají především poučit a informovat, což je u nich dominantou. Patří sem přednáška, referát a koreferát, diskusní příspěvek a sdělení. Projev tohoto typu bývá přehledně strukturován, je spisovný a odborně psaný, obsahuje odborné výrazy a expresivnější výrazy užívá pouze pokud řečník něco komentuje.

3. Žánry příležitostné jsou slavnostní, či smuteční projevy v nichž je zasazena velká míra emocí uměrná situaci. Jedná se o kratší, komplikovanější projevy a plní rituální funkci. Smyslem projevu je již samotné setkání na pohřbu, či při oslavě. Důležitá je zde estetická funkce, která dbá na originálnost, nápaditost humornou složku jazyka. Při tomto typu prezentace řečníka se očekává, že projev bude ladit s prostředím do něhož má být zasazen. Těžko bychom na pohřbu pronášeli slavnostní přípitek a opačně.

4. Žánry náboženské vycházejí z tradic určitého náboženství, jejich specifikou je náboženský obsah. Jejich hlavní poslání je poučit a ovlivnit a získat posluchače pro svou víru. K tomu se užívají různé formy kázání v závislosti na typu církve, myšleno protestantská, katolická aj. 1

    

Irena Žantovská, Rétorika, teorie a praxe.