Zásady správné artikulace

Existuje mnoho významů artikulace, totiž z hlediska lékařského artikulace znamená kloubní spojení kostí, z hlediska hudebního se jedná o členění po sobě jdoucích tónů. Samotný pojem, kterým se budeme v tomto článku zabývat znamená latinsky článek – část, čili článkování, v přeneseném slova významu se pak jedná o přesné tvoření hlásek námi užívaného jazyka. Takto vytvořené hlásky jsou základní podmínkou správného mluveného projevu.

Mluvidla, která se bezprostředně podílí na tvorbě lidské řeči nazýváme artikulační orgány. Tyto orgány se dělí na aktivní a pasivní.

Aktivními artikulačními orgány jsou spodní čelist, spodní ret a jazyk, tyto orgány se aktivně účastní komunikace a také pracují například při jídle.

Pasivními artikulačními orgány jsou pak rozuměny horní ret, horní čelist, zuby, tvrdé a měkké patro. Tyto artikulační orgány sice nejsou aktivní, ale jsou pevnou základnou, která vytváří oporu pro užívání aktivních artikulačních orgánů.

Jedna věc jsou artikulační orgány, které se lze naučit používat správně, pokud máme nějaký problém. Právě tím se zaobírá česká výslovnostní norma Ta vychází ze společenské tradice a celkového vývoje našeho orálního vyjadřování. Součástí české výslovnostní normy je tzv. Ortoepie, což je soubor pravidel spisovné výslovnosti hlásek a jejich spojení. Tento obor se hodí v případě naší výslovnosti, která je ovlivněna mnoha faktory, například lidskými zlozvyky při mluvení, které většina z nás nechtěně převzala již v předškolním věku. Je sice pravdou že během studentských let, kdy hledáme sami sebe, přebíráme také mnoho řečnických stylů, ale většinou se vrátíme k tomu, který známe od dětství. Dá se říci, že je to taková naše jistota. Protože právě svůj styl známe nejlépe.

Nejčastějšími chybami v mluveném projevu jsou zkracování dlouhých souhlásek ve slovech stůj, svůj, paní, není apod., nespisovná otevřená podoba samohlásek, zvláště v Praze a okolí, nezachování přesné výslovnosti u slov, kde může dojít ke změně smyslu – podaný – poddaný, vynechání souhlásky, například o co jde/o co de, nedostatečné otevírání úst při vyslovování samohlásek, nedbalá výslovnost souhlásek, nesprávná výslovnost cizích přejatých slov.

S dokonalým hlasovým projevem se dnes rodí málokdo, proto je důležité učit se mu pravidelnými hlasovými tréninky. Zdokonalením se v řečnictví a artikulaci dochází k tzv. dikci, což je dokonalé ovládání mluvních orgánů. Aby učení se dikci bylo správné musí správné učení zahrnovat správné dýchání, fonaci a artikulaci. I proto by před každým důležitým hlasovým projevem měla předcházet hlasová rozcvička.

Existuje několik příkladů jak se může řečník rozcvičit:

• rozmlouvací cvičení, čili opakování řady slabik DY, DE, DA…

• bezhlasá cvičení na probouzení mluvidel k čemuž patří škleby, či vyplazování jazyka¨

• artikulační cvičení k procvičení jednotlivých orgánů – svislý pohyb čelisti (máma mává), předozadní pohyb čelisti (vzdejte se všichni), rty (metu, metu, nevymetu), strany jazyka (ať se děje, co se děje), špička jazyka (nádeničina), hřbet jazyka (naolejuli tě Jůlie, nenaolejujeli tě Jůlie)

Je mnoho způsobů jak cvičit artikulační orgány a samozřejmě většinu řečníků před představením stíhá nervozita, proto je dobrou kombinací přípravy jak cvičení artikulační tak cvičení proti nervozitě, například hluboký nádech a výdech.